Ptejte se cokoliv, moc ráda bych vám pomohla. Tohle si strejda nezasloužil.

Když jsme byly děti, jezdily jsme sem každé léto. Bylo to bezvadný, Gizka nás učila vařit, se Sašou jsme zahradničily. Pro děti ze sídliště to bylo něco skvělého. Pak tady byl taky Punťa. Naší mámě se tady nikdy moc nelíbilo, a po rozvodu jsme sem jezdili jenom s tátou. Bylo to jako v pohádce, mít dědu a babičku, kteří bydlí na zámku. A strejda byl taky moc fajn. Rádi jsme hráli karty, my s Eliškou proti strejdovi s tátou. Dělali jsme si patnáct let zápisy, kdo kolik partií vyhrál.

No jo, to závisí, co je podle vás konflikt. Se Žigim měl potíže stále. Ale nemyslím, že by mu dovedl ublížit. On není ten typ člověka. Nikdo další mně nenapadá, nebyli jsme se strejdou v tak úzkém kontaktu.

Samozřejmě. Vždyť já se tím živím.

Jsem policejní psycholožka. Taky konzultuju těžké případy odsouzených a předepisuju farmaka, když je potřeba. Teď si dělám docenturu ve výzkumu kriminálního chování.

Považuji to za velice nepravděpodobné. Proč by to dělal? Vždyť měl díky otci a jeho jmění bezproblémový život. Taky babička a děda ho měli moc rádi. Neodpovídá prostě prototypu pachatele. A kdyby chtěl strejdu zabít, proč to dělat teď, když jsme všichni tady?

Tak tedy například někdo, kdo se mstí. Za něco strašného nebo za křivdu, která se stala hodně dávno. To je jeden z prototypů. A pak je tady spontánní násilný čin v afektu. Téměř každá vražda spadá do některé z těchhle dvou kategorií. Třeba v práci jsem se potkala s vrahem, který čekal dvacet let na svou příležitost. Měl to dokonale promyšlený, tedy, aspoň si to myslel. Byl to muž z rozvrácené rodiny. Nenáviděl svoje rodiče, obviňoval je ze svého vlastního selhání. Skončilo to velice tragicky.

Přijeli jsme kolem poledne. Pak přijel strejda Štefan se svou ženou. Doufala jsem, že přijede také Lajoš, ale nemohl. Prý je na přestižní konferenci chemiků ve státech. Ráda bych si s ním popovídala, dlouho jsme se neviděli. Snědli jsme polévku a šla jsem do svého pokoje. Cesta byla dlouhá a náročná, i když jsme se střídali za volantem. Také Micka byla moc utahaná.

Moje kočka. Nebo spíš ještě koťátko. Po vašem „mačiátko“. Udělala jsem jí pelíšek ve svém pokoji. Byla jsem s ní, dokud nezačala párty. Nechtěla jsem ji pouštět do zahrady, když tam byl Punťa.

Jo, Micka usnula a párty začala kolem třetí. Jídlo bylo výtečné, povídali jsme si, jenom ta hudba teda stála za houby. Pardon, bylo to fakt zlý. Strejda Štefan se pokusil s tím něco udělat.

Ani ne. Drahý bratránek se vytočil do nepříčetna. Udělal cirkus a pak se vypařil.

Šli jsme dovnitř a byla jsem podívat, jestli Micka spí. Potom jsme v salóně rozložili kanastu s Eliškou, tátou a strejdou Mojmírem. Strejda Štefan s tetou Margitou odešli nahoru. Byla to parádní hra, s Eliškou jsme je úplně rozdrtily. Když jsme dohráli, skočila jsem do pokoje pro Micku, a s Eliškou jsme se sešly v kuchyni. Gizka myla nádobí. Doufali jsme, že ještě zůstaly nějaké makové štrúdly, protože strejda Mojmír je chodil zobat celé odpoledne. Micka si hrála s náma v kuchyni. Pak se Eliška šla podívat do salónu, jestli si táta a strejda Mojmír taky dají něco na zub. Ale to už tam byl i strejda Štefan, který donesl láhev domácí kořalky. To jsme nechtěli vidět, co z toho bude. Tak jsme zůstaly s Gizkou a všechno uklidily. Pak se odněkud vynořil Punťa a skočil na Micku. Chudinka malá, strašně se lekla. Utekla na chodbu a pak ven, protože někdo asi zapomněl zavřít vnější dveře. Tak jsem ji šla ven hledat.

Kolem půl jedenáctý, možná trochu později.

Ne, prošla jsem celou zahradu, koukala jsem i do garáže. A nic.

Dobrou hodinu. Volala jsem na ni, prohlížela všechny keře u plotu a tak. Už jsem si představovala, jak se chudinka dostala někam na silnici. Obešla jsem celý dům, a pak se zničehonic rozsvítilo světlo v kuchyni.

Přes okno jsem viděla tetu Margit. Něco hledala v lednici a pak odešla. Už jsem chtěla jít dovnitř, ale vtom přišla ven Eliška.

Šla si zapálit. Já jí stále říkám, že by s tím měla seknout, hlavně teď když tak tvrdě trénuje. Ale nedá si říct. Chvíli jsme si povídali, a pak šla spát.

Ne, chtěla jsem se ještě jednou projít kolem plotu, jestli tam někde není díra. Pak jsem to vzdala a šla zpátky. A zdálo se mi, že vidím někoho běžet pryč od domu.

Nevím, byla tma. Nebyla jsem si jistá, jestli vidím dobře. Ale asi to byl někdo mladej. Snažil se běžet rychle, ale kulhal. Nejdřív se mi zdálo, že je to Žigi.

Kousek po půlnoci. Já, já jsem netušila, že se něco stalo. Pak jsem slyšela, jak přijelo auto. Ne až k domu, zastavilo venku na silnici. Tak jsem ještě chtěla zjistit, co se to děje. Od toho auta přišel Žigi a vešel dovnitř do domu.

Nevím, v té tmě možná ani ne. Já jsem fakt netušila, co se stalo. Kdybych obešla ten dům ještě jednou, mohla jsem ho najít, mohla jsem mu pomoct...

Ano.

Našla jsem ho na služebních schodech, když jsem se v noci vracela nahoru do ložnice. Ležel tam jen tak na zemi, v prvním patře, tak jsem ho zvedla a vzala s sebou.

Byla jsem moc utahaná, chtěla jsem ho vrátit do kuchyně hned ráno.

Tak jo, řeknu vám vše. Když jsem se v noci vracela dovnitř, našla jsem Elišku, ležela na schodech v prvním patře. Byla zmatená, měla vyražený dech. Asi spadla nebo co, nevím, nic jsem předtím neslyšela. Tak jsem jí pomohla nahoru. Nic si nepamatovala, byla v šoku. Uložila jsem ji do postele a dala jí prášky na spaní. Nosím je s sebou pro případ, že sama nebudu moct usnout, stává se mi to. Když pak ráno Saša řekl, že strejdu někdo zabil, lekla jsem se, že to s Eliškou nějak souvisí. I když si neumím představit že by to udělala. Tak jsem se snažila zahladit všechny stopy dokud nezjistím, co se doopravdy stalo.